Musí poškozený po dopravní nehodě podepsat plnou moc, aby vůbec dostal peníze z povinného ručení viníka? Právě tady začíná zmatek, který může člověka stát čas, kontrolu nad případem i část náhrady škody. Zákon totiž rozlišuje mezi samotným uplatněním nároku a tím, že poškozený pověří někoho jiného, aby za něj s pojišťovnou jednal.
Od 1. dubna 2024 platí zákon č. 30/2024 Sb., který upravuje povinné ručení a přímé nároky poškozených vůči pojistitelům. Pro poškozeného z toho plyne poměrně zásadní věc: nárok na pojistné plnění může uplatnit přímo u pojišťovny viníka. Nemusí nejprve získat souhlas viníka, nemusí čekat, až celou věc vyřídí někdo jiný, a samotné uplatnění nároku není podmíněno plnou mocí.
To se v praxi snadno ztratí pod nánosem formulářů. Po nehodě poškozený řeší odtah, opravu, fotodokumentaci, zápis o nehodě a někdy i náhradní vozidlo. Do toho mu autoservis, likvidátor škody nebo jiný zprostředkovatel nabídne, že všechno vyřídí za něj. Nabídka může být pohodlná. Podpis plné moci ale není jen administrativní formalita, která zmocněnci dovolí posílat za vás několik e-mailů.
Pojištěný, tedy člověk, jehož odpovědnost kryje povinné ručení, má vůči své pojišťovně vlastní povinnosti. Škodní událost musí oznámit bez zbytečného odkladu a během šetření postupovat podle pokynů pojišťovny. Tato povinnost se týká především viníka nebo jiného pojištěného, nikoli automaticky poškozeného, který uplatňuje svůj přímý nárok. V běžném provozu se však role mohou prolínat a právě tehdy vznikají nedorozumění: jeden účastník oznamuje škodu, druhý žádá náhradu a třetí se snaží komunikaci převzít.
Poškozený má přitom právo jednat s pojišťovnou sám. Může předložit doklady k opravě, fotografie, údaje o nehodě i další podklady a sledovat, jak se řízení vyvíjí. Plná moc se hodí tehdy, když nechce nebo nemůže komunikaci zvládat osobně. Neměla by však být zaměňována za vstupenku k pojistnému plnění. Takovou podmínku zákon nestanoví.
Rozhodující proto není název dokumentu, ale jeho obsah. Obecná věta, podle níž zmocnitel pověřuje jinou osobu „k vyřízení pojistné události“, může být v některých situacích příliš neurčitá. Co přesně smí zmocněnec udělat? Jen zaslat fotografie a faktury? Může vyjednávat o výši škody? Smí uzavřít dohodu, ve které poškozený definitivně potvrdí, že už nemá žádné další nároky? A může převzít peníze?
Právě poslední otázka bývá nejcitlivější. Plná moc by měla výslovně uvádět oprávnění ke komunikaci s pojišťovnou, podávání dokumentů, uzavření dohody a převzetí pojistného plnění. Bez jasného zmocnění nemusí být zástupce oprávněn peníze přijmout. Někdy si lidé představují plnou moc jako univerzální klíč. Ve skutečnosti je spíš jako klíč od konkrétních dveří: když na něm chybí oprávnění k pokladně, nemusí odemknout účet, na který má náhrada přijít.
Rozsah oprávnění by měl odpovídat tomu, co poškozený skutečně potřebuje. Jestli má zástupce jen komunikovat s pojišťovnou a doručovat podklady, není důvod automaticky mu svěřovat možnost uzavřít konečnou dohodu nebo převzít peníze. Takové oprávnění může mít praktický smysl, například když poškozený žije dlouhodobě v zahraničí. Zároveň ale znamená, že rozhodování o významné části případu se přesouvá na jinou osobu.
Tady se nabízí otázka, proč některé pojišťovny požadují vlastní formulář plné moci, případně ověřený podpis, když zákon jednotný vzor nestanoví a obecně neukládá povinnost úředního ověření. Odpověď bývá ukryta v interních postupech. Pojišťovna si chce ověřit, že za klienta skutečně jedná oprávněná osoba a že později nevznikne spor o to, kdo co podepsal. To ale neznamená, že každý požadavek pojišťovny je automaticky zákonnou podmínkou samotného nároku.
Pojišťovna může požadovat vlastní formulář nebo ověření podpisu podle svého interního postupu. Poškozený by měl rozlišovat, zda jde o technický požadavek pro konkrétní způsob komunikace, nebo o tvrzení, že bez plné moci nárok vůbec nelze uplatnit. Druhá možnost neodpovídá tomu, že poškozený může nárok vznést přímo sám. Pokud pojišťovna odmítá přijmout oznámení či žádost jen proto, že poškozený nepodepsal plnou moc, je na místě chtít přesné vysvětlení a písemné odůvodnění.
Stejně pečlivě by měl poškozený číst ustanovení o penězích. Komu budou vyplaceny? Na účet poškozeného, servisu, zmocněnce, nebo jiné osoby? Je zástupce oprávněn přijmout pouze konkrétní částku, nebo jakékoli pojistné plnění související s událostí? Nejasná formulace může vytvořit prostor pro spor, který se objeví až ve chvíli, kdy pojišťovna peníze skutečně odešle.
Plná moc také neznamená, že pojišťovna může šetření protahovat bez vysvětlení. Jestliže šetření nemůže ukončit do tří měsíců od oznámení škodné události, musí poškozenému sdělit důvody, proč pokračuje. Tato lhůta není příslibem, že peníze budou vždy do tří měsíců vyplaceny. Je to hranice, po jejímž uplynutí má poškozený dostat konkrétní informaci o tom, co řízení brzdí.
I zde se vyplatí sledovat rozdíl mezi obecnou odpovědí a skutečným vysvětlením. Věta, že „šetření stále probíhá“, mnoho neříká. Chybí-li například určitý dokument, probíhá-li posuzování rozsahu poškození nebo čeká-li se na další informace, mělo by být zřejmé, co přesně se řeší. Poškozený si může komunikaci vést sám, nebo ji svěřit zástupci, ale odpovědnost pojišťovny za průběh šetření tím nezmizí.
Před podpisem plné moci proto dává smysl přečíst si hlavně její rozsah, dobu platnosti, možnost odvolání a způsob nakládání s vyplacenou částkou. Někdy stačí úzké zmocnění pro konkrétní škodní událost. Jindy bude vhodnější širší oprávnění, například při dlouhodobé léčbě poškozeného. Automatický podpis dokumentu, který dovoluje jediné osobě komunikovat, uzavřít dohodu i převzít peníze, však není projevem pohodlí, ale předáním značné části kontroly nad případem.
