Kolik kilometrů musí auto za rok skutečně najet, aby se levnější povinné ručení podle nájezdu změnilo v dražší past? Odpověď není tak příjemná, jak naznačují reklamní slogany: rozhoduje nejen cena za jeden kilometr, ale také přesnost odhadu, způsob vyúčtování a hlavně to, zda své auto používáte opravdu málo.
Povinné ručení podle počtu najetých kilometrů funguje na jednoduché logice. Řidič, který autem vyjede jen občas, by neměl platit stejně jako člověk, jenž denně dojíždí desítky kilometrů. U klasického pojištění se cena stanovuje především podle údajů o vozidle, řidiči a dalších okolností. U kilometrového modelu do výpočtu výrazněji vstupuje skutečný roční nájezd.
V Česku tento typ pojištění v současnosti nabízejí především Allianz a Pillow. Nejde však o jednu totožnou službu pod dvěma názvy. Každá pojišťovna může mít vlastní pravidla pro odhad, sledování i následné vyúčtování. Před podpisem smlouvy proto nestačí porovnat pouze úvodní částku. Důležité je vědět, jak se bude pojistné chovat ve chvíli, kdy plánovaný nájezd překročíte nebo naopak nenaplníte.
Allianz účtuje podle skutečně ujetých kilometrů. Na konci pojistného období porovná původní odhad se skutečností. Jestliže jste zaplatili více, přeplatek započte proti dalším zálohám. Při vyšším nájezdu vzniká nedoplatek, který je třeba doplatit. Levnější začátek tedy automaticky neznamená konečnou úsporu. Částka se může během roku přepočítat podle toho, jak se auto reálně používalo.
Pillow svůj produkt spustila 1. října 2016. Od roku 2020 počítá cenu přímo podle každého skutečně ujetého kilometru, nikoli podle kilometrových pásem. To je na první pohled přesnější přístup. Rozdíl mezi například 5 000 a 5 500 kilometry se v takovém systému neztratí v široké kategorii. Přesná pravidla se ale stále řídí konkrétní smlouvou a nastavením produktu.
Právě tady se láme představa, že kilometrové pojištění je automaticky nejlepší volbou pro každého, kdo nejezdí denně. Běžné nabídky počítají s nejnižším deklarovaným ročním nájezdem kolem 5 000 kilometrů. To může dobře odpovídat druhému autu v rodině, vozu používanému hlavně na nákupy nebo automobilu, který většinu času stojí v garáži. Pro člověka, jenž jezdí každý víkend na výlety, vozí děti na kroužky a několikrát ročně absolvuje delší dovolenou, už může být odhad překvapivě těsný.
Kilometry totiž nepřibývají jen při cestě do práce. Stačí několik delších výjezdů, návštěvy příbuzných na druhém konci republiky a běžné popojíždění po městě. Odhad 5 000 kilometrů může vypadat bezpečně na papíře, ale v provozu se rozplyne rychleji než první nádrž po koupi auta. Kdo si před sjednáním pojištění neprojde skutečný nájezd z minulého roku, může si sám nastavit cenu, která se později zvýší.
Při překročení odhadu se pojistné doplácí. Při nižším nájezdu pojišťovna přeplatek vrací nebo ho zohlední v dalších platbách podle podmínek produktu. To je férovější než platit celý rok za kilometry, které jste neujeli, zároveň ale nejde o bezrizikovou sázku na nízkou spotřebu. Kdo svou budoucí jízdu podcení, ten si výhodu může smazat doplatkem.
Z dostupných srovnání vyplývá, že tento model se orientačně přestává vyplácet při nájezdu nad 15 000 kilometrů ročně. Nejde o univerzální hranici platnou pro každého řidiče. Výslednou cenu ovlivňuje konkrétní nabídka, profil řidiče i parametry vozidla. Jako praktické vodítko ale funguje dobře: kolem několika tisíc kilometrů může kilometrové pojištění dávat smysl, kolem patnácti tisíc už je třeba počítat a porovnávat, nad touto hranicí často ztrácí hlavní kouzlo.
Nepříjemná otázka zní, zda lidé při výběru skutečně porovnávají celkovou cenu, nebo se nechají nalákat na nejnižší zálohu. Právě záloha totiž může vypadat velmi příznivě, zatímco konečné vyúčtování přijde až později. Správné srovnání by mělo pracovat alespoň se třemi scénáři: s plánovaným nájezdem, s mírným překročením a s výrazně vyšším počtem kilometrů. Teprve potom je vidět, zda je nabídka odolná vůči běžnému životu, nebo stojí na příliš optimistickém odhadu.
Výhodou kilometrového povinného ručení je především spravedlivější vztah mezi používáním auta a cenou. Vozidlo, které ujede jen několik tisíc kilometrů, představuje z pohledu provozu jinou situaci než auto denně brázdící dálnici. Řidič s nízkým nájezdem tak může získat pojistné nastavené realističtěji. Zároveň však musí počítat s tím, že auto není možné používat bez omezení a teprve na konci roku doufat, že se účet nějak srovná.
Povinné ručení navíc zůstává povinné bez ohledu na počet ujetých kilometrů. Auto, které stojí většinu roku na soukromém pozemku, se tímto režimem samo od sebe z povinnosti nevyváže. Od 1. dubna 2024 za sjednání pojištění odpovídá provozovatel vozidla. Minimální limity činí 50 milionů korun na újmu každého poškozeného a 50 milionů korun na majetkovou škodu.
Kilometrový model tedy nemění podstatu povinného ručení. Mění hlavně způsob, jakým se počítá cena. Pojištění dál chrání poškozené při nehodě, jen se více snaží zohlednit, jak často vozidlo skutečně vyjíždí na silnici. Kdo jezdí málo a umí svůj nájezd realisticky odhadnout, může ušetřit. Kdo odhaduje podle přání místo podle tachometru, může nakonec platit za optimismus, který se do provozu nevešel.
