Jeden spoluvlastník zařídí povinné ručení, druhý se o nic nestará. Všichni předpokládají, že je věc vyřešená. V jiném případě se dva majitelé dohodnou jen ústně, pojistku uzavře jeden z nich a po několika měsících přijde problém: v registru není zapsaný ten, kdo si myslí, že za pojištění odpovídá. Který z těchto scénářů odpovídá pravidlům? A kdo ponese následky, když se formální dohoda rozchází s údaji v registru vozidel?
Od 1. dubna 2024 se povinnost zajistit pojištění odpovědnosti řídí zákonem č. 30/2024 Sb. U vozidla zapsaného v registru ji má provozovatel. To je údaj, který může být v praxi důležitější než samotné vlastnictví auta. Vlastník a provozovatel totiž nemusejí být tatáž osoba. Auto může patřit dvěma lidem, zatímco jako provozovatel je v registru uveden pouze jeden z nich.
Právě tady vzniká nejčastější zmatek. Spoluvlastníci se dívají na podíl uvedený ve smlouvě nebo na technický průkaz a z něj odvozují, kdo má co zařídit. Povinné ručení se ale neodvíjí od toho, kdo má polovinu, třetinu nebo jiný podíl na autě. Zákon pracuje s provozovatelem zapsaným v registru. V rodině se tento rozdíl snadno přehlédne, protože auto používají všichni a o administrativu se stará ten, kdo má zrovna čas.
Spoluvlastníci mohou písemně pověřit jednoho z nich, aby plnil povinnosti spojené s povinným ručením. Takové pověření není jen formalita pro případ, že se někdy někdo začne ptát. Upravuje, kdo má mezi spoluvlastníky převzít praktickou odpovědnost za sjednání a správu pojištění. Bez písemného pověření plní tyto povinnosti všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Výraz „společně a nerozdílně“ může znít jako právnická ozdoba, ve skutečnosti ale mění situaci poměrně zásadně. Neznamená, že každý spoluvlastník musí uzavírat vlastní smlouvu. Znamená, že se nikdo nemůže jednoduše vyvázat tvrzením, že pojištění měl zařídit někdo jiný. Ústní dohoda mezi sourozenci nebo partnery může fungovat roky, dokud všechno běží hladce. Při sporu se však obtížně prokazuje, co přesně bylo domluveno a kdo měl povinnost jednat.
Písemné pověření přitom nemusí řešit jen samotné uzavření smlouvy. Prakticky dává smysl uvést, koho spoluvlastníci pověřují, k jakému vozidlu se pověření vztahuje a jaké úkony má daný člověk zařizovat. Pojistná smlouva by měla odpovídat konkrétnímu vozidlu a údajům vedeným v registru. Čím méně prostoru zůstane pro dohady, tím menší je šance, že se běžná dohoda promění v právní problém.
Důležitá je ještě jedna věc: spoluvlastnictví samo o sobě neznamená, že musí vzniknout několik pojistných smluv. Povinné ručení se vztahuje k vozidlu uvedenému ve smlouvě, nikoli ke každému jednotlivému spoluvlastníkovi jako k samostatnému „pojistnému objektu“. Jedno auto tedy běžně nevyžaduje jednu smlouvu za každého vlastníka. Pokus pojistit stejnou povinnost několikrát by přinesl hlavně zmatek v dokumentech, nikoli automaticky lepší ochranu.
To však neznamená, že na jménu pojistníka nezáleží. Při výpočtu pojistného může pojišťovna zohlednit škodní průběh pojistníka, případně provozovatele. Do výpočtu se započítává nejméně pět a nejvýše dvacet předchozích let. U spoluvlastníků tak může nastat nepříjemná otázka: čí historie se vlastně použije a jak se projeví na ceně?
Odpověď se může odrazit od toho, kdo je ve smlouvě uveden jako pojistník a jaké údaje pojišťovna při sjednání vyhodnocuje. Nejde jen o hledání nejlevnější nabídky v daném okamžiku. Jeden spoluvlastník může mít dlouhou historii bez škod, druhý naopak několik záznamů. Přepsání pojistky na „výhodnější“ jméno může cenu snížit, ale před podpisem je potřeba vědět, zda tím nevzniká nesoulad mezi pojistníkem, provozovatelem a skutečným uspořádáním vlastnictví.
Právě tady se nabídky pojišťoven začínají lišit v detailech, které nejsou na první pohled vidět. Cena z internetové kalkulačky může vypadat přesvědčivě, ale stojí na údajích zadaných jedním člověkem. Změní se provozovatel, vlastník, účel používání nebo škodní historie a výsledek může být jiný. U spoluvlastnictví se proto vyplatí neřešit pouze částku, ale také to, zda smlouva přesně popisuje osobu, která má povinnost pojištění zajistit.
Při převodu auta mezi více lidmi je vhodné začít u registru, ne u e-mailu od pojišťovny. Nejprve je třeba zjistit, kdo je zapsaný jako provozovatel, zda tento zápis odpovídá skutečné dohodě a kdo bude pojistku administrativně spravovat. Teprve potom dává smysl vybírat nabídku. Jestliže se údaje změní, měla by tomu odpovídat i pojistná smlouva a dokumentace mezi spoluvlastníky.
Stejně podstatné je hlídat trvání pojištění. Společné vlastnictví nechrání nikoho před následky nepojištěného vozidla. Když jeden spoluvlastník předpokládá, že smlouvu prodlouží druhý, a druhý čeká totéž, může vzniknout mezera, kterou nikdo nezamýšlel. U běžného účtu za telefon se taková chyba napravuje nepříjemným telefonátem. U auta může mít mnohem tvrdší dopad, zvlášť pokud mezitím dojde k nehodě.
Nejčistší řešení bývá překvapivě prosté: sladit zápis provozovatele s reálnou dohodou, písemně určit jednoho spoluvlastníka pro plnění povinností a ověřit, že pojistná smlouva označuje správné vozidlo i správné osoby. Kdo nechá všechny tři věci rozplizlé mezi rodinné sliby, kolegiální důvěru a automatické předpoklady, může zjistit, že vlastnictví napůl neznamená odpovědnost napůl.
