Máte auto, kterým jezdíte do práce, na služební schůzky i na víkendové nákupy. Potřebujete kvůli tomu dvě povinná ručení – jedno pro pracovní jízdy a druhé pro soukromé? Ne. Jedna smlouva kryje provoz vozidla bez ohledu na to, jestli právě vezete rodinu k lékaři, nebo jedete za zákazníkem.
Povinné ručení se váže ke konkrétnímu vozidlu a jeho provozu, ne k jednotlivým účelům každé jízdy. Zákon tedy nevyžaduje samostatnou pojistku jen proto, že se auto používá také služebně. Přesto má smysl vědět, kdo má pojištění sjednat, jakou roli hraje zaměstnavatel a co všechno může ovlivnit výběr smlouvy.
Jedno auto, jeden pojistný vztah
Nejjednodušší situace nastává u auta, které vlastní a provozuje jedna osoba. Ráno s ním jede do kanceláře, během dne na pracovní jednání a večer na nákup. Všechny tyto cesty spadají pod stejné povinné ručení. Pojišťovna při likvidaci škody neřeší, zda k nehodě došlo cestou na dovolenou, nebo při cestě za obchodním partnerem, pokud jsou splněny podmínky pojištění.
Podobně funguje i firemní vůz, který zaměstnanec používá k pracovním i soukromým jízdám. Rozhodující není to, kdo zrovna sedí za volantem, ale kdo je skutečným provozovatelem vozidla a kdo má povinnost zajistit jeho pojištění. Zaměstnanec jako řidič obvykle pouze auto používá podle pravidel, která mu nastavil zaměstnavatel.
Od 1. dubna 2024 za sjednání povinného ručení odpovídá skutečný provozovatel vozidla. Neznamená to automaticky vlastník ani aktuální řidič. Vlastník a provozovatel mohou být stejná osoba, ale také se mohou lišit. Typickým příkladem je vůz ve vlastnictví leasingové společnosti, který provozuje firma nebo podnikatel.
Právě tady vznikají zbytečné omyly. Majitel uvedený v dokladech nemusí být člověkem, který vozidlo fakticky provozuje a organizuje jeho používání. Při sjednávání pojistky proto nestačí mechanicky opsat jméno vlastníka. Údaje by měly odpovídat skutečnému uspořádání.
Zaměstnanec s vlastním autem
Jiný případ nastává, když zaměstnanec používá vlastní automobil pro pracovní cesty na žádost zaměstnavatele. Povinné ručení zůstává spojené s jeho vozidlem a zaměstnanec jako provozovatel se stará o to, aby bylo pojištěné. Firma kvůli jeho služebním jízdám nepotřebuje uzavírat další povinné ručení na stejné auto.
Zaměstnanec ale může mít vůči zaměstnavateli nárok na cestovní náhrady. V roce 2026 činí základní náhrada při použití vlastního osobního auta na žádost zaměstnavatele 5,90 Kč za kilometr. K tomu se připočítává náhrada za spotřebované palivo. Jde o oddělenou otázku od povinného ručení: pojištění řeší škody způsobené provozem vozidla, cestovní náhrady kompenzují náklady pracovní cesty.
Toto rozlišení je praktické. Když zaměstnanec způsobí nehodu, škodu poškozenému řeší povinné ručení jeho vozu. Když si pak vyúčtuje pracovní cestu, postupuje podle pravidel pro cestovní náhrady a dokládá příslušné údaje zaměstnavateli. Jedna věc nenahrazuje druhou.
Při soukromém používání firemního auta je zase vhodné mít jasno v interních pravidlech. Ta mohou určovat, kdo smí vůz řídit, zda ho lze půjčit rodinnému příslušníkovi nebo kdo hradí palivo při cestách mimo práci. Taková pravidla ale nemění skutečnost, že povinné ručení kryje provoz vozidla jako celek.
Jedna smlouva tedy obvykle pokrývá pracovní i soukromé kilometry.
Proč pojišťovně popsat skutečné používání
Při sjednávání pojištění je rozumné uvést, že se auto používá také pracovně. Nejde o formalitu pro samotného řidiče, ale o informaci, podle které může pojišťovna posuzovat riziko a nastavit nabídku. Jinak může vypadat provoz rodinného hatchbacku, který najede několik tisíc kilometrů ročně, a jinak dodávka používaná každý den k rozvozu zboží.
Rozdíl není v tom, že by pracovní cesta automaticky rušila pojistnou ochranu. Smyslem je, aby smlouva odpovídala reálnému provozu. U firemního auta se vyplatí zkontrolovat také to, zda pojistka počítá s více řidiči a zda nejsou v dokumentaci zvláštní podmínky pro používání vozidla. Stejnou péči si zaslouží změny během trvání smlouvy, například přechod z čistě soukromého provozu na pravidelné služební jízdy.
Povinné ručení přitom nehradí škodu na autě viníka nehody. K tomu slouží havarijní pojištění, případně jiná doplňková ochrana. U pracovně využívaného vozidla se proto vyplatí řešit obě vrstvy odděleně: povinné ručení kvůli škodám způsobeným ostatním a havarijní pojištění kvůli vlastnímu vozu.
Jak vysoké limity dávají smysl
Zákonné minimum činí 50 milionů korun za újmu na zdraví každého poškozeného a 50 milionů korun za majetkovou škodu všech poškozených. To je hranice, pod kterou smlouva jít nemůže. Neznamená to ale, že vyšší limit nemá význam.
Při běžné nehodě může jít o poškozené auto, svodidla nebo dopravní značku. Horší následky nastanou ve chvíli, kdy se zraní více lidí, vznikne dlouhodobá zdravotní újma nebo nehoda ochromí provoz firmy. U pracovně používaného auta bývá na silnicích více jízd a někdy také více času stráveného v hustém provozu. Vyšší limity proto mohou být rozumnou ochranou před situací, kdy škoda překročí sjednanou částku a zbytek by musel řešit viník.
Při výběru nabídky se vyplatí porovnat nejen cenu, ale i limity a rozsah případných připojištění. Levnější smlouva může vypadat dobře v kalkulačce, ale rozdíl několika milionů v limitech se při vážné nehodě mění v částku, kterou už nelze přehlédnout.
Co vozit s sebou a co evidovat
V České republice se od 1. října 2024 povinné ručení ověřuje elektronicky. Při jízdě po Česku tedy řidič nemusí mít u sebe papírovou zelenou kartu. Přesto není špatné mít údaje o pojištění uložené v telefonu nebo dostupné ve firemní dokumentaci. U služebních vozů se k nim může potřebovat dostat více lidí, nejen pracovník, který auto běžně používá.
U auta sdíleného mezi kolegy pomůže jednoduchá evidence jízd, předávání klíčů a kontrola dokladů. Nejde o byrokracii pro samotnou byrokracii. Když se stane nehoda, přesné informace o řidiči, účelu cesty a okolnostech provozu usnadní komunikaci se zaměstnavatelem i pojišťovnou. Auto používané pro práci i rodinu pak nepůsobí jako dva různé světy, ale jako jeden vůz s jasně nastavenými pravidly.
