Před časem mi jeden známý vyprávěl, jak po převzetí první dodávky vyrazil rozvážet zásilky a po cestě si uvědomil, že vlastně neví, jestli má pojištění nastavené pro kurýrní práci. Smlouvu sjednával rychle, jako by šlo o běžné osobní auto. V kolonce účel používání měl něco ve smyslu „soukromé jízdy“ a o rozvozu balíků se nikde nepsalo. Nehoda se mu naštěstí vyhnula, ale ta situace dobře ukazuje, kde kurýři často začínají: auto mají, práci také, jen pojistka zůstane ve světě předchozího majitele.
U GLS kurýra je přitom povinné ručení základ, bez kterého se na veřejné komunikace vyjet nedá. K 4. říjnu 2026 musí být pojištěné každé registrované vozidlo používané na veřejných silnicích a mezi jednotlivými smlouvami nesmí vzniknout ani jednodenní mezera. Týká se to dodávky, osobního vozu i dalšího registrovaného vozidla, které při rozvozu používám. Nestačí tedy říct si, že novou smlouvu uzavřu až ve chvíli, kdy stará definitivně skončí. Právě ten zdánlivě neškodný den bez pojištění může být drahý problém.
Když bych si pojištění zařizoval já, nezačal bych cenou. Nejdřív bych pojišťovně jasně řekl, že auto používám podnikatelsky a k rozvozu zásilek. To není detail pro administrativu, ale informace, podle které pojišťovna posuzuje riziko. Kurýr obvykle tráví na silnici víc času než člověk, který jede několikrát týdně do práce. Zastavuje u zákazníků, parkuje v husté zástavbě, couvá k rampám a často se pohybuje v časovém presu. To všechno patří k reálnému provozu vozu.
Ve smlouvě proto musí být podnikatelské použití vozidla a rozvoz zásilek uvedené pravdivě. Vědomě neúplné nebo nepravdivé údaje se mohou vrátit v nejhorší chvíli. Pokud pojišťovna zjistí, že vůz byl používán jinak, než bylo při sjednání uvedeno, může po vyplacení škody požadovat peníze zpět. Neznamená to, že každá chyba v kolonce automaticky skončí takovým postihem, ale spoléhat na nejasný popis činnosti bych u kurýrní dodávky nechtěl. Jedna věta u sjednání může mít větší váhu než několik ušetřených stokorun.
Zákonné minimum povinného ručení činí 50 milionů korun na každého poškozeného při újmě na zdraví a 50 milionů korun celkem při škodě na majetku. To jsou částky, které musí smlouva splňovat. U kurýrního vozidla bych se ale nespokojil s tím, že minimum formálně vyhovuje zákonu. Stačí nepřehledná nehoda v koloně, poškozené auto, svodidla a další majetek, případně vážné zranění, a škoda může rychle narůst. Vyšší limity mohou dávat smysl hlavně u řidiče, který denně ujede desítky nebo stovky kilometrů a pohybuje se v rušných městech.
Při výběru bych si hlídal také to, koho pojistka skutečně pokrývá. Kurýr může být vlastníkem dodávky, nájemcem, zaměstnancem dopravce nebo subdodavatelem. Někdy auto patří firmě, ale řídí ho několik lidí. Jindy si vůz pořídí sám živnostník a využívá ho výhradně pro zakázky. Tyto rozdíly je lepší popsat při sjednání než je vysvětlovat po nehodě. Stejně tak bych si zkontroloval správnou registrační značku, VIN, hmotnostní údaje a datum počátku pojištění. Překlep v dokumentech není vzrušující čtení, ale u nehody se z něj může stát zbytečné dokazování.
Povinné ručení navíc neznamená, že je pojištěná samotná dodávka. Kryje škody, které provozem vozidla způsobím třetím osobám. Když tedy při couvání poškodím cizí auto nebo narazím do oplocení, řeší se škoda přes povinné ručení. Poškození mé vlastní dodávky se z něj automaticky nehradí. Na to slouží jiné pojištění, například havarijní, případně připojištění vybraných rizik. U kurýra má vlastní vozidlo zvláštní význam: bez něj se nerozváží a několik dní v servisu může znamenat výpadek příjmu.
Samostatnou kapitolou jsou balíky. Z povinného ručení se automaticky nehradí poškození nebo ztráta převážených zásilek. Pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a náhrada za zásilku jsou dvě různé věci. Zásilky přepravované v rámci GLS mají vlastní režim náhrady podle podmínek GLS, takže bych se při podpisu smlouvy nespoléhal na domněnku, že všechno uvnitř dodávky chrání moje povinné ručení. U kurýrní práce je právě tento omyl poměrně snadný: řidič vidí auto, balík i jednu trasu, ale po právní stránce jde o odlišné vztahy a různá pravidla.
Dává mi smysl projít si proto i vlastní odpovědnost vůči firmě, pro kterou rozvážím, a zjistit, co přesně se očekává při poškození, ztrátě nebo záměně zásilky. Ne každá situace se řeší stejným způsobem a rozhodují konkrétní smluvní podmínky. Pokud používám cizí vůz nebo pracuji jako subdodavatel, měl bych vědět, co kryje pojistka majitele a co případně zůstává na mně. Bez této kontroly může člověk platit povinné ručení a přitom mít nejistotu v oblasti, která se jeho práce týká každý den.
Občas se do hovoru o kurýrním pojištění připlete také licence Společenství. U přepravy nákladu vozidlem s největší přípustnou hmotností do 2,5 tuny včetně přívěsu se podle pravidel Ministerstva dopravy povinnost této licence neuplatní. To ale nijak neruší povinné ručení. Jsou to dvě odlišné povinnosti: jedna se týká oprávnění k určité přepravě, druhá odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla. Zaměnit je by bylo podobné jako považovat technickou kontrolu za náhradu pojištění. Obojí souvisí s provozem, ale každé řeší něco jiného.
Před převzetím dodávky bych si tedy připravil údaje o vozidle, popsal skutečný způsob používání a výslovně uvedl rozvoz zásilek v rámci podnikání. Potom bych porovnal nejen cenu, ale také limity, spoluúčasti, možnosti připojištění a podmínky při výpadku nebo poškození vlastního auta. Smlouvu bych nastavil tak, aby začala platit v den, kdy vozidlo skutečně používám, ne až někdy během první trasy. U kurýra totiž povinné ručení není papír uložený v přihrádce. Je to základní podmínka každého pracovního dne za volantem.
