Jak je možné, že za stejné auto a stejného řidiče nabídne jedna pojišťovna povinné ručení za několik tisíc korun, zatímco jiná si řekne výrazně víc? Nezměnil se vůz, řidič ani zákonná povinnost. Změnil se pouze pohled pojišťovny na riziko – a její vlastní cenová tabulka.
Pojišťovny si sazebníky určují samy. Právě tady začíná celý příběh rozdílných cen. Zákon stanovuje, že vozidlo musí být pojištěné a že smlouva musí splňovat určité minimální podmínky, neurčuje však jednotnou cenu pro všechny řidiče. Každá pojišťovna proto používá vlastní pravidla, podle kterých odhaduje pravděpodobnost škody a její možný rozsah.
Na první pohled může nabídka působit jako obyčejná matematika: značka auta, motor, věk řidiče a bydliště. Ve skutečnosti se stejné údaje v různých cenových modelech mohou promítnout jinak. Jedna pojišťovna může být u určité kategorie vozidel levnější, jiná zase zvýhodní zkušeného řidiče s dlouhou bezeškodní historií. Cenový rozdíl tak nevzniká proto, že by jedna smlouva byla automaticky lepší nebo horší, ale proto, že firmy si riziko oceňují po svém.
Největší vliv mívá profil řidiče. Pojišťovna zohledňuje věk, bydliště i dosavadní škodní historii. U bonusu a malusu se musí pracovat s údaji o škodách nejméně za pět a nejvýše za dvacet let. Řidič, který dlouho neboural, může získat výraznou slevu. Naopak nehoda se může do ceny promítnout zvýšením pojistného, někdy citelnějším, než by člověk čekal po jediném incidentu.
Rozdíl mezi dvěma řidiči proto nemusí být otázkou několika stokorun. U stejného vozu může podle konkrétního profilu vzniknout rozdíl přes 6 000 korun. Srovnávaným příkladem je Škoda Octavia s motorem o výkonu 110 kW: mladík bez bonusu z velkého města zaplatí úplně jinou částku než starší řidič s maximálním bonusem z malé obce. Auto zůstává stejné, ale statistický obraz rizika se mění téměř ve všech důležitých bodech.
Právě bydliště bývá pro řidiče překvapivé. Nejde jen o adresu na občanském průkazu, ale o to, jak pojišťovna dané místo vyhodnocuje. Velké město znamená jiný provoz než malá obec: více aut, hustší křižovatky, jiné parkování a odlišnou četnost nehod či škod. Nabídka pro člověka z Brna proto nemusí připomínat nabídku pro řidiče se stejným autem z menší obce. Když pak někdo porovnává ceny podle jediného modelového příkladu, snadno získá dojem, že jedna pojišťovna je vždy nejlevnější. Takový závěr bývá příliš rychlý.
Do výpočtu vstupuje také kategorie vozidla, objem nebo výkon motoru, stáří auta a zvolený limit plnění. Výkonnější motor může znamenat vyšší pojistné, stejně jako některé typy vozidel. Stáří vozu se do kalkulace promítá jinak než jeho výkon a každá pojišťovna může jednotlivým parametrům přisoudit jinou váhu. Proto se vyplatí sledovat nejen konečnou částku, ale i to, co ji vytvořilo.
Významnou položkou je limit plnění. Od 1. října 2024 platí nový zákon č. 30/2024 Sb., který stanovil minimální limity povinného ručení na 50 milionů korun za škody na zdraví i na majetku. Vyšší limity proto obvykle znamenají vyšší cenu. Nejde o dekoraci ve smlouvě. Při vážné nehodě mohou škody na zdraví, dlouhodobá péče nebo ušlý příjem dosáhnout částek, které základní limit rychle zatíží. Současně ale platí, že samotný limit nevysvětluje všechny rozdíly mezi nabídkami. U stejného limitu mohou pojišťovny účtovat odlišné pojistné, protože vycházejí z vlastních sazebníků.
Čísla z trhu ukazují, že povinné ručení není zanedbatelný výdaj. Průměrná cena u osobních aut zprostředkovaných prostřednictvím srovnání činila v roce 2025 4 520 korun. V roce 2026 zatím dosahuje 4 408 korun. Průměr však zakrývá značný rozptyl. Jinou částku platí mladý řidič pořizující první smlouvu, jinou majitel staršího auta s dlouhým bezeškodním obdobím. Průměrná cena tedy neříká, kolik bude stát právě vaše smlouva; pouze ukazuje, v jakém řádu se nabídky pohybovaly u sledovaného souboru.
Tady se dostáváme k otázce, zda je nejnižší nabídka skutečně nejlepší. Levnější smlouva může mít stejný zákonný základ, ale rozdílné limity, připojištění nebo rozsah asistenčních služeb. Rozhodující proto není jen částka na prvním řádku. Při porovnání je třeba hlídat, zda se skutečně porovnává stejná varianta – shodný limit, stejné údaje o řidiči, stejná frekvence placení a případná doplňková krytí.
Přesto není důvod přijmout první nabídku jako neměnný verdikt. Sazebníky jsou odlišné právě proto, že každá pojišťovna hledá jiný typ zákazníka a jinak si rozděluje riziko. Řidič, který u jedné firmy vyjde draze, může u jiné patřit mezi méně rizikové klienty. Pět minut porovnávání tak někdy odhalí rozdíl, který by se při automatickém prodloužení smlouvy ztratil v běžné platbě. A právě v tom spočívá nejméně nápadný háček povinného ručení: nejde jen o cenu auta, ale o cenu konkrétního člověka za jeho volantem.
